Jednoho dne se rozhodla okurka jménem Bedřich, že už ho nebaví být pouhou součástí salátu. Vzal si batoh, do něj si zabalil dvě rajčata, jeden tavený sýr a ponožky s motivem koťátek a vydal se do světa hledat smysl života. Cestou potkal mluvící popelnici, která tvrdila, že zná odpověď na vše, ale jen v pondělí mezi 14:00 a 14:07. Bohužel byla středa, takže mu jen zamávala víkem. Bedřich neztrácel naději. Ve městě narazil na kult, který uctíval toaster. Přidal se, ale jen do chvíle, než zjistil, že každé ráno musí obětovat krajíc chleba a zpívat hymnu z jogurtových víček. To mu připadalo příliš, i na okurku. Nakonec si našel práci jako poradce pro mezidruhovou komunikaci mezi lampami a koblihami. A víš co? Bylo mu dobře. Protože někdy je lepší být divná okurka s vlastním příběhem, než normální salát bez chuti. A tak Bedřich žil dál, psal básně o chlebu a občas si pustil dokument o želvách, i když jim nikdy úplně nerozuměl. Ale kdo z nás ano?